Málosčím člověk od nepaměti tak zápasí jako s libidem a intimitou. Pokud posluchač už slyšel předchozí zadumání o muži jako hlavě, plus pozitivismu a dlužnosti s vděčností uzdravující, při tématu intimity je příležitost to vše shrnout s připomenutím.

A abychom mudrování bez Pána Boha zbytečně neprodlužovali do Slova Božího se pojďme ponořit.

/Bible, 1 Korintským 7:2/ Abyste se však uvarovali smilstva, ať každý má svou ženu a každá svého muže.

3 Muž ať prokazuje ženě, čím je jí povinen, a podobně i žena muži.

4 Žena nemá své tělo pro sebe, ale pro svého muže. Podobně však ani muž nemá své tělo pro sebe, ale pro svou ženu.

5 Neodpírejte se jeden druhému, leda se vzájemným souhlasem a jen na čas, abyste byli volni pro modlitbu. Potom zase buďte spolu, aby vás satan nepokoušel, když byste se nemohli ovládnout.

"Muž nemá své tělo pro sebe." Není v tom obsažena ta vděčnost? Není tím vyřazeno to sobectví i ve chvilkách nejintimnějších? Není právě tak častou chybou, že muž myslí sám na sebe? Aby intimní chvilka jeho samotného uspokojila? Přestává tam fungovat jako hlava, která miluje ženu jako tělo své vlastní, hlava, která trpí, když trpí tělo. Jestli při chvilce intimní muži nevadí, že ženě něco vadí, že ona musí něco překousnout, není tam ani ten plusový pozitivismus, o kterém už mluveno bylo. Ne nadarmo ten verš pokračuje "...ale pro svou ženu." je to neustálé balancování uprostřed hledání, jak brát jen skrze dávání.