Příběhů je mnoho, příklady různé, chvilky obtížné. Jestliže se doma za zavřenými dveřmi odehrávají, nikdo třetí to nevidí, snáze zásada k dodržení. Před lidmi už hůř. Častý výskyt na trhu, v supermarketu (samoobsluha). Dítě najednou něco vidí a chce. Nejdřív fňukat začne, potom i bečet, ostatní se dívají. Má to dostat? Motivován snahou rychle ukončit pláč před ostatními, rodič ustoupit může. Dostane li dítě, co vyfňukalo, jaká to lekce pro něho? Kdykoli bečet, fňukat a kňourat bude - dostane.

Elího synové, případ podobný. Postavení jim přidělené zneužívali. Trest byl na místě, ale nepřišel. Nebyly za to sice odměněni, ale nic se nestalo, což se odměnou také nazvat dá. Tím se člověk může do budoucna učit větší vejplatu si vykřičet, postojem trvale kritizujícím ke všem a ke všemu pro sebe podmínky lepší než jiní mají, nezaslouženě požadovat.

Příběh z Bible už vyprávěn být začal, pojďme i citovat:

/Bible, 1Sa2:12/ Synové Élího byli ničemníci, neznali Hospodina, 13ani kněžské nařízení pro lid. Kdykoliv někdo obětoval oběť, ještě když se maso vařilo, přicházel kněžský mládenec s trojzubou vidlicí v ruce, 14vrazil ji do pekáče nebo do kotlíku nebo do kotle nebo do hrnce a všechno, co vidlice vytáhla, bral si kněz pro sebe. Takto jednali vůči všem Izraelcům, kteří tam do Šíla přicházeli.

/1Sa2:17/ Hřích těch mládenců byl před Hospodinem.

/1Sa2:27/ I přišel k Élímu muž Boží a řekl mu: Toto praví Hospodin:

/1 Samuelova 2:29/ Proč pošlapáváte můj obětní hod a dar, které jsem přikázal pro tento příbytek? Ctil jsi své syny více než mne.

Nejednalo se jen o nějaké rošťáctví. Je to jasně pojmenováno:

/1Sa2:17/ Hřích těch mládenců byl před Hospodinem.

A to, co se dělo, když Elí jako rodič tento hřích odměnil, je popsáno srozumitelně:

/1 Samuelova 2:29/ Proč pošlapáváte můj obětní hod a dar, které jsem přikázal pro tento příbytek? Ctil jsi své syny více než mne.

Je třeba pozor dávat, aby rodiče jen to co odměnu opravdu zaslouží ocenili, jinak se nežádoucí ovoce rodit a množit může.

Co jsme se dozvěděli tentokrát? To, že novorozeně na začátku života pláčem oznamuje hlad, nebo případnou promočenost je správné. Konec by to ale vzít mělo v období, kdy už se malý človíček mluvit naučí. To už by fňukání odměňováno být nemělo. To už by se rodičovi přihodit mohlo, že ctí děti více než našeho dobrého Pána Boha. Chvála Bohu i za tuto moudrost.