Zkušenost, kterou každý z lidí za sebou asi má je v knize knih popsána velmi výstižně.

/Bible, Římanům 7: 15/ Nepoznávám se ve svých skutcích; vždyť nedělám to, co chci, nýbrž to, co nenávidím.

16Jestliže však to, co dělám, je proti mé vůli, pak souhlasím se zákonem a uznávám, že je dobrý.

17Pak to vlastně nejsem já, kdo jedná špatně, ale hřích, který je ve mně.

18Vím totiž, že ve mně, to jest v mé lidské přirozenosti, nepřebývá dobro. Chtít dobro, to dokážu, ale vykonat už ne.

19Vždyť nečiním dobro, které chci, nýbrž zlo, které nechci.

20Jestliže však činím to, co nechci, nedělám to já, ale hřích, který ve mně přebývá.

Kolikrát už si někdo dal předsevzetí, jehož nedodržení jeho samotného do pocitu marnosti uzavřelo.

Nepoznávám se ve svých skutcích; vždyť nedělám to, co chci, nýbrž to, co nenávidím.

Odrazen nezdarem už se příště o nic podobného nepokusí. Slovo Boží nás učí neúspěchem částečným se nenechat odradit, ale DRŽET SMĚR.

/Bible, Římanům 7: 16/Jestliže však to, co dělám, je proti mé vůli, pak souhlasím se zákonem a uznávám, že je dobrý.

17Pak to vlastně nejsem já, kdo jedná špatně, ale hřích, který je ve mně.

Možná ani tak ne v oblasti zvedání závaží, nebo běžeckých výkonů, jako spíš ve snaze třeba počet chvil, kdy soudíme druhé snížit. Soudíme totiž ostatní často za účelem pomluvou je potrestat. Kdybychom je posuzovali, abychom jim mohli pomoct, bylo by to mnohem lepší.

/Bible, Římanům 7:18/ Vím totiž, že ve mně, to jest v mé lidské přirozenosti, nepřebývá dobro. Chtít dobro, to dokážu, ale vykonat už ne.

19Vždyť nečiním dobro, které chci, nýbrž zlo, které nechci.

20Jestliže však činím to, co nechci, nedělám to já, ale hřích, který ve mně přebývá.

Mechanismus Božího pohledu, že když vnitřek je dobře nasměrovaný, tak i když vnějšek selže, Bůh to hodnotí jako úspěch. Toto vědomí je motivací, která nás elánem nabíjí k vytrvalosti. Připravujeme se přeci na věčnost a TAM NEBUDE NAŠE SLUPKA, ALE VNITŘNÍ JÁ Každého z nás.