I v časech mýtických, jakož i filosofie rozumové rodiče, matky i otcové byli a děti pěstovat nějak museli. Sparta k odolnosti vojenské, Athéňané k moudrosti rozumové. Kdo líp? Kdo pro smyslu života lepší naplnění? Těžko říct. Požehnáním obrovským ale pro lidstvo průlom, který od Stvořitele přišel - vdechnutí Božího Slova do "knihy knih". I ve výchovném mudrování matek a otců.

/Lukáš 10:27/ "'Miluj Hospodina, Boha svého, z celého svého srdce, celou svou duší, celou svou silou a celou svou myslí' a 'miluj svého bližního jako sám sebe'."

Milovat Hospodina a milovat bližního. Tak s milováním bližního zkušenost máme. A Bible ještě dopřesňuje, že základem je soucítění, soucit, sounáležitost. Naslouchat druhému a spoluprožívat jeho pláče i úsměvy. A když tyto základy veledůležité, leč neviditelné skutkem člověk zviditelní, výhra se začíná blížit

A k Bohu také? Můžeme mít soucítění s Bohem vesmíru Stvořitelem? Jak se vcítit do někoho, komu porozumět nám krátko? Tady potřeba verš ještě jiný použít.

/1J5:3/ V tom je totiž láska k Bohu, že zachováváme jeho přikázání

Dva druhy lásky. Jedna postavena poslušnosti, druhá na sounáležitosti. To podle porozumění mého dva pilíře výchovy dětí.

Za prvé - Poslušnost k rodičům, kteří roli Boha pro dítě hrají.

Za druhé - Sounáležitost s kamarády a spolužáky. Tyto dvě nemíchat do sebe, aby se neslily a jedna přes druhou nezakrněly. Naopak rozlišovat, živit k rozkvetení.

Takže co jsme se vlastně dozvěděli? Od malička učit děti rozdíly mezi poslušností a soucítěním, nasloucháním základním úkolem rodičům položeno.